Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

Karel Kryl

Život Karla Kryla

Do knihtiskařské rodiny, která je po záboru Sudet roku 1938 donucena k přesídlení z Nového Jičína do Kroměříže, se 12. dubna 1944 narodil Karlu Krylovi a Marii Krylové (rozené Šebestové) syn. Byl pojmenován po otci – Karel Kryl. Rok poté se šťastným rodičům narodily ještě dvě děti, roku 1943 Marie, o tři roky později ještě syn Jan. Rodinná knihtiskárna prosperovala po válce dobře a nebýt 25. února 1948 a komunistického puče, jistě by jednou i Karel Kryl tento podnik vedl.

Idylické dětství však skončí sourozencům Krylovým již v polovině roku 1950, kdy je před zraky celé rodiny zničeno zařízení tiskárny. Komunisté zkrátka měli na soukromé podnikání „spadeno“ a nenáviděli ty, kteří vlastní pílí a talentem získávali více než ostatní. Od této doby se rodině Krylových začali lidé vyhýbat. Než by je museli pozdravit, raději přecházejí na druhý chodník, ačkoli ještě nedávno se s nim přátelili.

Nádherné město Kroměříž se brzy díky komunistům stává šedým a nevlídným místem. Krylovi se musí několikrát stěhovat a žít v nedůstojných podmínkách. Karel i jeho mladší sestra Marie se ve škole učili velmi dobře, i přesto jim je ale po jejím absolvování nabídnuta pouze práce v dolech a na střední školu mohou zapomenout. Otec Kryl rozhodne vrátit se i s celou rodinou do Nového Jičína, dcera Marie a posléze i syn Karel budou úspěšně přijati na střední keramickou školu v Bechyni.

Na keramické škole má Karel Kryl potíže s učiteli a disciplinou, začíná však psát první písničky, které mu pomáhají se vším se vyrovnat. Roku 1962 maturuje a je odeslán na práci v teplické továrně na sanitní keramiku. V Teplicích zažívá prý jedny z nejkrásnějších okamžiků svého života, s novými přáteli hraje autorské divadlo a píše pro něj rovněž písničky. Setkává se zde s výtvarníky a muzikanty. Své první veřejné vystoupení má Karel Kryl roku 1962 právě v Teplicích.

O rok později je však povolán na vojnu. Jistě uznáte, že člověk, který má potíže s disciplinou už ve škole, nemá zrovna dobré předpoklady stát se příkladným vojákem. Vojnu nenávidí a světlejší místa pro něj znamenají pouze chvíle, kdy píše písničky a verše nebo hraje divadlo. „Nikde jsem se necítil tak osamělý a opuštěný jako na vojně.“

Do pořadu „Nálet na blbý“ sestaví program z písní a své drobné poezie i tvorby Suchého se Šlitrem. Vyhraje první kolo armádní soutěže, posléze je však diskvalifikován, když politikům dojde, že nejde o pásmo proti válce, nýbrž proti

celé socialistické armádě. Na vojně se z Kryla definitivně stává kritik hlouposti a komunismu, svými texty, ačkoli to režim zakazuje, vyjadřuje svobodně své myšlenky a je plně pro svobodu slova.

Na vojně stráví Karel Kryl více než dva roky, po skončení vojenské služby se však vrací do Teplic, kde se nestačí divit co vše se tu změnilo. Ještě pořád hraje divadlo, už ho to ale táhne jinam, chce především psát písničky.

Roku 1967 se Kryl vrací do Nového Jičína a v podstatě se stává nezaměstnaným. To ale jen navenek, v této době píše řadu ze svých nejlepších písní, vzpomeňme Morituri te salutant, Veličenstvo Kat, Píseň Neznámého vojína, Bratříčku zavírej vrátka.

Bratříčku zavírej vrátka - viz prezentační příloha

Na začátku ledna 1968 Karel Kryl přesídluje do Prahy a ocitá se v centru dění "Pražského jara", pokusu o reformu komunistického režimu. Pracuje jako asistent scény v Československé televizi, v Praze však ještě nekoncertuje. Objíždí kluby po celé republice, pomáhá mu zejména Miloš Zapletal, který ho prosadí do ostravské televize a upozorňuje na něj

Jiřího a Miroslavu Černé, kteří vysílají rozhlasovou hitparádu "Houpačka". Zpočátku Krylovy písničky ale nemají úspěch.

V noci z 20. na 21. srpna 1968 vstupují do Československa armády pěti států Varšavské smlouvy. Politici, vedeni Alexandrem Dubčekem v rozhodující chvíli selhávají a svými podpisy pobyt okupačních vojsk legalizují.

Koncem roku nasazují manželé Černí do "Houpačky" Krylovu píseň Bratříčku, zavírej vrátka. Ta nejenže po prvním kole nevypadne, jak tomu bylo dosud, ale obsadí hned druhé místo. V lednu Krylův "Bratříček" rozhlasovou hitparádu vyhrává a Karel Kryl se tak stává slavný. Články o něm se v tisku jen množí. Dostává angažmá například v Semaforu a zpívá i na Slovensku.

16. ledna se na Václavském náměstí zapaluje Jan Palach na protest proti nastupující normalizaci. Jeho čin otřese celým

Československem i světem, ale na politické situaci to stejně nic nezmění. 25. února téhož roku se upálí student Jan Zajíc, ale jeho čin je médii už většinou tiše ignorován.

24. března vychází první deska Karla Kryla s názvem "Bratříčku, zavírej vrátka". Brzy se však stává podpultovým zbožím, neboť v dubnu střídá Gustáv Husák slabého Alexandra Dubčeka ve funkci generálního tajemníka KSČ a normalizace je na postupu.

 Ač je to paradoxní, pro Karla Kryla tyto tragické časy ledna až dubna 1969 znamenají největší vlnu popularity. Zanedlouho jsou však jeho koncerty rušeny. V červnu odjíždí na pozvání studentského svazu do Norska. Je to jeho vůbec první cesta do západní Evropy. Po měsíci se ale vrací a zjišťuje, že normalizace postupuje ještě rychleji, než očekával.

21. srpna 1969 je první výročí okupace. Po celé republice se konají demonstrace, ale jsou krvavě potlačeny pořádkovými jednotkami.

Lidé vyvolávají jména reformních politiků jako byli například Dubček, Smrkovský, Svoboda, ale netuší, že právě oni byli jedni z těch, kdo na ně poslali běsnící policisty a milicionáře. Ruská armáda už nebyla zapotřebí. Na dlažbě zůstávají ležet zastřelení lidé. Tehdy zřejmě Karel Kryl poprvé začíná pomýšlet na odchod ze země.

9. září 1969 odjíždí na folkový festival do Německa. V říjnu jsou uzavřeny československé státní hranice, Kryl v Německu zažádá o politický azyl. Brzy se stává spolupracovníkem rádia Svobodná Evropa, neznamená to pro něj sice vysoký příjem, ale netrpí tak alespoň úplným nedostatkem. Ještě v říjnu (hlavně díky finanční pomoci přátel) vydává druhou desku "Rakovina", která je celá reakcí na okupaci Československa a postupující normalizaci.

Kryl musí začínat zase úplně od začátku, neboť odchodem z Československa přišel o publikum, zpívá především v Německu a ve Švýcarsku. Z dobře vydělávající hvězdy se tak rázem stává zpěváčkem s nejistou budoucností. Roku 1970 vydává svou třetí desku během necelých dvou let "Maškary". Po domově se mu sice stýská, ale ví, že by ho tam čekala jen perzekuce a možná i vězení, kdežto exil mu přináší svobody, které by neměnil. V té době se začíná učit polsky a v polštině i zpívá.

 Poláci mu jeho písně překládají. Pro jejich národ se tak Karel Kryl stává symbolem československé kultury.

Roku 1971 umírá Karlu Krylovi předčasně otec. Jeho zdraví bylo nalomeno nucenými pracemi na stavbách komunismu. O rok později se Kryl seznamuje s Evou Sedlářovou, kterou si roku 1973 bere za ženu.Manželství bohužel končí krachem, což Kryla navždy poznamená. Asi aby se s tím nějak vyrovnal, odreagovává se psaním žertovných písní a poezie. V Mnichově se seznamuje se svojí budoucí ženou Marlen.

Roku 1967 začíná studovat dějiny umění na univerzitě Ludvíka-Maxmiliána v Mnichově. Studium však nedokončí.

V lednu 1977 propuká v Československu hysterie kvůli prohlášení Charty 77. Nekonečné řady osobností (snad ze strachu či z jisté loajality) podepisují tzv. Antichartu (mezi nimi například i Jan Werich), pro Kryla je to velká rána, zároveň však neskrývá nadšení z toho, že se u nás konečně něco děje.

Nastává velká vlna emigrace, Kryl nezištně zpívá po přistěhovaleckých lágrech a činí tak po celou dobu svého exilu.

Karel Kryl intenzivně pracuje na svých hudebních pořadech ve Svobodné Evropě, ale vypomáhá například i jako sportovní redaktor. Jeho vysílání je u nás na Svobodné Evropě nejposlouchanější. Roku 1983 se konečně stává stálým zaměstnancem rozhlasové stanice. Ve svých pořadech však nevysílá „sobecky“ vlastní tvorbu, ale spíše ostatní exilové písničkáře. Kromě toho koncertuje pro krajany v Rakousku, Francii, Švédsku, Spojených státech, Kanadě, Austrálii a dalších zemích. I nadále píše rýmované komentáře na aktuální politická témata.

Začátkem listopadu 1989 se koná v Polsku festival československé nezávislé kultury. Schází se zde špička našich písničkářů z exilu i z domova, přičemž Karel Kryl je hlavní hvězdou. Je šťastný, že po dvaceti letech zpívá pro ty, jimž byly jeho písně a jeho práce v rádiu Svobodná Evropa především určeny. Kryl je zde šťastný, ale dává komunismu ještě minimálně rok. Tentokrát se rád mýlí.

17. listopadu dochází k zmasakrování povolené demonstrace studentů v Praze. Uprostřed těchto společenských změn umírá 24.11. 1989 Karlu Krylovi maminka. Kryl (po menších obtížích) získává jednodenní sociální vízum a odlétá do Československa na pohřeb.

Hned z letiště odjíždí na tiskovou konferenci do Mladé fronty. Zpívá „Bratříčka“ a recituje svou báseň Lot. Ihned poté odjíždí do Nového Jičína na smuteční obřad. Prožívá obrovskou radost z toho, co se kolem děje, zároveň je velmi nešťastný z matčiny smrti.

První koncert má na pražské právnické fakultě. 4.12. jej Václav Havel přemluví, ať zazpívá hymnu na Václavském náměstí s

Karlem Gottem, umělcem, který si dle všeobecného mínění „zadal s komunismem“ - Kryl po dlouhém přemlouvání souhlasil, nikdy se s tím už ale nesmíří. Mnozí tento krok odsuzovali, někdo to bral jako gesto smíření a jednoty národa v boji za společnou věc, Kryl sám to ale později hodnotil jako velkou politickou chybu. Hodně dlouho si to vyčítal a častokrát se k tomu vracel. Do konce života měl Havlovi za zlé, že jej ke společnému zpěvu přemluvil.

Sám Václav Havel to posuzuje jinak. Společné vystoupení obou umělců považoval za mistrovský tah: „Symbolem té doby bylo, když Karel Gott, kterého lidé znali z obrazovek, a Karel Kryl, muž ze Svobodné Evropy, zpívali spolu na balkóně na

 Václavském náměstí československou hymnu. Byla to doba velkého emotivního náboje s atmosférou obecného srozumění, snad i odpuštění“.

Také Karel Gott prozradil v rozhovoru s novináři svůj pohled na onu událost: „Měl jsem smůlu, že týden předtím jsem byl na zájezdu v zahraničí. Venku jsem sledoval tisk i televizi a už jsem se těšil, co všechno povím a udělám, až se vrátím.

Jenže po návratu jsem zjistil, že jsem trochu pozadu, že všechno podstatné řečeno a z velké části i uděláno už bylo. Odjel jsem tedy do Občanského fóra a řekl jim: ‚Jsem tady, co můžu pro vás udělat?‘. A je napadlo tohle: ‚Mluvit budou jiní, ty budeš zpívat hymnu s Krylem‘.“

Roku 1991 je deska "Bratříčku, zavírej vrátka" vyhlášena nejlepším československým albem za poslední čtvrtstoletí. 1. dubna 1991 za ni přebírá na pražském Žofíně zlatou desku, 7. února 1991 se žení se svou přítelkyní Marlen Bronsertovou.

Všímá si rostoucího napětí mezi Čechy a Slováky. Po volbách nastupují Václav Klaus s Vladimírem Mečiarem a půlí republiku, bez toho aniž by o souhlasu občanů vyhlásili referendum. Karel Kryl zpívá 28. října 1992 na mítinku za společný stát.

 Pořadatelem je Sociální demokracie. Kryl na začátku svého vystoupení řekne, že zde není kvůli žádné partaji, ale pro Československo. Jeho účasti se ale okamžitě chytí Krylovi odpůrci a v tisku začnou šířit, že "Kryl se dal k ČSSD a k levici". Ten si však naopak hodlá i nadále udržet nezávislost. Stejnou měrou kritizuje chování a politiku levice i pravice.

 Odvíjejí se poslední dny společného státu.

1. ledna 1993 přestává Československo existovat. Kryl je stále častěji na Slovensku, kde má široké publikum. Češi se od něj odklánějí, ve společnosti narůstá zájem spíše o věci a peníze, jak se Kryl obával.

Roku 1994 je na Karlu Krylovi již znát únava a rozčarování ze sílícího nezájmu obyvatelstva o veřejné dění. V hospodách se často volá po "starých zlatých časech za komunismu". I přesto dál vystupuje proti přehmatům politiků a v hospodářství, postrádá účinný a průhledný právní řád. Lidé ho ale stále nechápou. Trápí se tím, že jsou tak slepí a hlavně, že jich je tolik. 3. března 1994 umírá v mnichovské nemocnici na těžký infarkt.

I přesto ale zůstane Karel Kryl navždy v našich srdcích. Je to významná a obdivuhodná osobnost, která měla svůj názor, za kterým si pevně stála a uměla jej patřičně prosadit. Karel Kryl se zkrátka nechtěl někomu „podrobovat“ jen proto, aby měl klid nebo aby měli klid ti druzí. Jeho písně, kterými se snažil vyjádřit své názory a ukázat plně svá stanoviska a postoje, ačkoli režim byl k tomuto nemilosrdný, jsou mnohdy dojemné a nutící k zamyšlení. Kryl často

využíval mnohých metafor a přirovnání, nicméně mnohým lidem již tenkrát bylo více než-li jasné, co tím chtěl doopravdy říci.

 A možná i díky tomu ho tak obdivovali. Já osobně obdivuji Krylův talent, rozhled a neotřesitelné vidění reality, stejně tak jako lásku k vlasti. První dny v emigraci nebyly pro Karla jistě lehké. Stesk po domově, cizí prostředí i kultura, neznalost jazyka. Naštěstí ale narazil na lidi, kteří mu pomohli. V dopise rodičům psal: „Žádnej strach, ve světě se neztratím. A hlavně klid, nic se neděje. Chleba je tu stejnej jako doma, lidi jsou dobří i zlí jako doma, snad se mi příliš nebude stýskat.“ Myslím, že se mu stýskalo. Moc. Nejspíš si ani nedovedeme představit smutek a vykořeněnost člověka, který nesmí do své vlasti, ať ji miluje sebevíc.

Právě proto jsem si vybrala osobnost Karla Kryla, neboť jsem tímto chtěla na příkladě osobnosti ukázat, jak tomu bylo se svobodou slova v minulosti. Boje o svobodu slova byly v naší zemi vybojovány vítězně, v řadě států ale neustále pokračují.

 Těm, kteří se o svobodu slova zasloužili,bych chtěla poděkovat touto prací zamyšlením se nad významem svobody slova. Život Karla Kryla by dle mnohých neměl být vodítkem, neboť ačkoli se zasloužil značnou měrou o vyhrání tohoto boje, bojoval „z povzdálí“, neboť strávil značnou část svého života v zahraničí. Pro mě je však Karel Kryl obrovskou inspirací a osobně si myslím, že ze zahraničí lze dokázat více, než kdyby tenkrát strávil „svá činná léta“ nečinně v Československu.

I přes to všechno, co Karel Kryl dokázal, se však setkal s negativním přístupem české společnosti k emigrantům. „Exil je cílevědomá práce za osvobození země, ze které jsme odešli, povětšinou nedobrovolně – ale s úmyslem přijít zpět a udělat pro to maximum. Lidé o kterých mluvím, přijeli po listopadu s otevřeným srdcem – a byli odmítnuti. Je to skandální, ostudné a

zahanbující. Exulanté odešli z důvodu svého přesvědčení. Pro svou zemi bojovali a pracovali víc než devadesát procent těch,  kteří tu zůstali.“  S tím naprosto souhlasím. Karel Kryl strávil podstatnou část svého života v exilu – tam bojoval. Ano, „z povzdálí“, ale bojoval. Karel Gott „v povzdálí“ nebyl, byl doma, „u zdroje“, avšak nebojoval. Neudělal to.

V rozhovorech zaujímal Karel Kryl ostrá stanoviska: „Staré struktury se daly dohromady s novými strukturami a společně kradou, lžou a žvaní,“ což bohužel platí mnohdy i v době dnešní. Krylovi se nelíbilo, že se lidé kloní jen k jedné politické straně a odsuzují jakýkoliv jiný názor, tvrdil například, že: „Strana, která získá příliš mnoho moci, jí automaticky zneužívá ve svůj prospěch." Myslím, ačkoli je to smutné, že do dnešní doby se toho příliš nezměnilo a s mnohými Krylovými výroky by se dala srovnat i dnešní společnost a hlavně „vrcholná“ politika. Kdože tedy byl Karel Kryl? Vynikající písničkář, básník, vlastenec.

Krylův přítel ze Svobodné Evropy Egon Lánský o něm řekl: „Byl výjimečný, to víte, ale jako ostatní byl též občas zpupný, sebejistý, bázlivý i ješitný. Byl ale instinktivně na straně slušných lidí.“ Yvonne Přenosilová, která jej znala, jej charakterizovala takto: „Velice citlivý a strašně sebekritický, neustále nespokojený sám se sebou. Nikdy nebyl slunným kamarádem, spíš býval zamračený.“ Krylovo písně i poezie jsou plné smutných pravd. Básní „Timur a jeho parta“ upozorňuje na neprofesionalitu a pochybnou  kvalitu lidí kolem Václava Havla - mezi jeho poradci je například řada agentů komunistické Státní bezpečnosti. Kritizoval za to i Václava Havla samotného. V době, kdy Havel a další představují pro většinu národa nedotknutelnou modlu, Kryl zmiňuje „boj o moc a koryta“. Mezi lidmi se proto jeho popularita začala klesat. V tisku často docházelo k nepochopení či překroucení jeho výroků, což lid jistě také zmátlo.

V písni „Od Čadce k Dunaju“ naznačuje kam se ubírají Česko-Slovenské vztahy. Lidé se v té době možnosti rozdělení Československa jen hlasitě smějí. Poslanci se hádají o pomlčku v názvu státu a o kompetence, mezitím ale, aniž by to lidé vnímali, začíná pomalý rozklad společné republiky. V tisku se objevují drobné a nenápadné zprávy o stagnující ekonomice, politici, veřejnost i většina žurnalistů je však neberou vážně, nad čímž Kryl jen kroutí hlavou a žasne. Nic jiného mu ani nezbývá.

Od Čadce k Dunaju (1990)

Od Čadce k Dunaju, počuť čudnú nôtu, hranicu stavajú z ostnatého drôt.Kamarát separát, nová paralýza, z Moravy do Blavy vyžaduje víza.Kamarát separát a nová paralýza z Moravy do Blavy vyžaduje víza.Nečakaj, Natalí, že za tebou prídem, vízum mi nedali, vraj sa zaobídem!Čakal som deväť dní, viacej nechcem sľúbiť, stretnem ťa vo Viedni, tam sa smieme ľúbiť.Čakal som deväť dní, viacej nechcem sľúbiť, stretnem ťa vo Viedni, tam sa smieme ľúbiť.

„Československo pro mě existuje. Nikdy jsem se československého občanství dobrovolně nevzdal. Nesl jsem si ho celý svůj exil - ne jako fetiš, ale jako výsostnou věc, na kterou jsem byl hrdý. Takže teď mám to všechno zahodit - jenom proto,že se na tom dohodlo několik politiků? Mám stále československý pas." Na otázku "Co mají Češi a Slováci společné?" Krylodpovídá: "No přece děti.“

Na dovolené v Rakousku napsal Karel Kryl píseň „Plaváček“, kterou bych nyní ráda zmínila, neboť její text je dle méhonázoru velmi zajímavý a poučný a vyjadřuje přesně Krylovy postoje k Československu a především k československému lidu,které jsem již výše uvedla - zejména verš „a jen šepot syčí křídlem kačením, v zemi, která křičí mlčením“ (ano, zem,která křičí mlčením, neboť všichni, ačkoli mají svůj názor, se ho bojí veřejně vyslovit).

 

Plaváček

Tiché listy lísek, třetí kniha běd, jako v zubech písek skřípou slova vět,šarlat vlčích máků v němém osení, ztichly hlasy ptáků v mlčení.

Světle bledým nebem svítí větve bříz, pole voní chlebem z jedovatých hlíz,ticho s hlavou vlčí v době po moru, lidé, kteří mlčí v hovoru.

Vodní tříšť břehy třísní kde se proud řeky kroutí,matka loučí se písní s princem v košíku z proutí,tichý pláč skryje houští, košík proudem když pouští,snad pak nad hrází bobří najdou rybáři dobří malého krále, malého krále.

S přeslazenou slinou v koutku rybích úst tiše léta plynou, slyšíš trávu růst,zrazeni se krčí v hrubém oděvu, lidé, kteří mlčí ve zpěvu.

Řeky plné vorů, místo vody kal, z šumějících borů mrtvé vrchy skal,a jen šepot syčí křídlem kačením v zemi, která křičí mlčením.

Celý svůj nelehký život věnoval Karel Kryl boji za pravdu a za svobodu slova. Otevřeně vyslovoval své názory, i když jim okolí nebylo nakloněno.

Byl ale především čestným a poctivým člověkem, kterých není ve společnosti nikdy dost!

Zbývá tedy poděkovat - za dílo, za život, za vše, co pro svou vlast Karel Kryl udělal. Zasloužil se o vítězství svobody slova, neboť se nenechal zastrašit. Tvrdě bojoval za to, aby nejen on, ale také generace následující, mohli bez jakéhokolipocitu viny a především beze strachu, říci, co cítí, jak se cítí, jak by se rádi cítili… Nevíme, jak se tehdy cítil on, do smíchu mu jistě příliš nebylo, ale přesto to udělal - bojoval. Mohl své „svědomí“ vyměnit za dobré finanční či majetkovézajištění nebo za osobní bezpečí a bezpečí své rodiny. Ale neudělal to.

Lidé jako on, vynikající písničkář, básník a především vlastenec, Karel Kryl, by nám měli být vzorem.